Tentokrát mám chuť napsat kratičkou úvahu česky... Asi proto, že námět se ke mě dostal loni na podzim od jedné místní ženy, co se zajímala o španělštinu pro svého syna, dítko na prahu dospívání.
Potkaly jsme se na přednášce naší společné kamarádky a poté došlo na seznamování se a mé jazykové kurzy, konkrétně španělštinu pro začátečníky. Vypadalo to, že by se se mnou začal učit. O pár týdnů později ale přišla zpráva, že manžel usoudil, že syn musí začít nejprve sám, aby dokázal, že má skutečnou motivaci. A že teprve poté by svolil k zaplacení kurzu.
Zprvu mi to dávalo smysl a vlastně se s tím nedalo nesouhlasit. Veskrze jsem pro, aby se děti snažily a nedostaly hned vše, na co pomyslí.
Pak mi však k tomu začaly chodit i jiné myšlenky:
A co když se, navzdory velké motivaci, do toho sám nepustí, protože neví, kde a s čím začít?
Možná ve svém věku neví, jak na to. Anebo co když je typ, co se učí v interakci s lidmi? Co když mu to samotnému nejde, dlouhodobě ho to nebaví a potřebuje pravidelné setkávání?
Není to totiž tak dávno, co jsem si plně uvědomila, že já sama nejsem typ, co se zvládne dlouhodobě učit sama, bez přímé účasti ostatních. Ať už se jedná o cokoli, nevyužívám ani zdaleka plný potenciál Youtube, AI robota či knih k samostudiu. A nevypovídá to nic o mé motivaci. Tanec i cizí jazyky miluju, ale potřebuju k nim živé lidi, interakci a radost ze sdílení. Online svět, knihy a procvičování o samotě jsou pro mě doplněk v mezičase k těmto interakcím, které tvoří jádro, bez kterého by to nešlo.
Víte, jak to máte vy?
Nenutíte se náhodou do něčeho, co vám není vlastní?
Co potřebuje k tomu, abyste se rozvíjeli s radostí?
Comentários