Naslouchání je komplexní dovednost, kterou - mám pocit - většina lidí aktivně nerozvíjí. Skákání do řeči, příprava reakce během doby, kdy mluví druhý, stáčení tématu k sobě, unáhlené udílení rad,... to vše vnímám jako běžné. A protože je to tak rozšířené, není mnoho lidí, od kterých se dovednost naslouchání učit. Ani ve škole to z mé zkušenosti není slavné. Na obou, jedné španělské a jedné české, jsem potkala jen hrstku vnímavých pedagogů, kteří uměli naslouchat a dělali to vůči dospělým i dětem. No a k politickým debatám se tady vyjadřovat vůbec nebudu.
Proč ale toto téma?
Tím, že učím jazyky, dostáváme se se studenty často na pole komunikačních dovedností. A zde nacházím dvě hlavní skupiny:
Ty, kteří si pod pojmem komunikační dovednosti představují dovednost mluvit, a vedou tak převážně monology. Otázka z jejich strany padne málokdy a když už ano, není dáno mnoho prostoru na rozvinutější a ucelenější odpověď. Většinu, ne-li všechna témata stáčí na sebe. Roli naslouchání si neuvědomují.
Byť jsem toho názoru, že v lekcích by měl více mluvit student, aby se rozmluvil, zlepšil si plynulost projevu a nabyl tak větší sebedůvěry, monology většinu lidí dále neposunou. Ochuzují se o možnost se něco naučit, neboť takové typy je obtížné přerušit. A tak stále opakují tytéž chyby, ať už výslovnostní, gramatické nebo komunikační.
2. Druhou skupinu tvoří ti, kteří se umí zeptat, zajímají se o druhého, dávají prostor i protistraně a konverzace s nimi je z velké části dialog. Nezapomněli, že byť máme ústa, uši máme dvě. Setkání s takovými, ať už na obrazovce nebo naživo, jsou vyvážená a radostnější. Dochází ke vzájemnému obohacení.
Abych ovšem nebyla nepochopena: Netvrdím, že každý, kdo zrovna více mluví, neumí naslouchat. Context is everything. Sami víme, že ve vyrovnaném vztahu je to o dlouhodobé rovnováze. Jednou více ventiluje jeden, jindy druhý.
Moc se mi líbí, jak naslouchá například Esther Perel. O svém podcastu Where should be begin? říká, že naslouchá celým tělem. My sice nemůžeme z hlasu plně vnímat, jak se na klienty dívá a nasává všemi smysly, ale jistou vyšší úroveň naslouchání můžeme postřehnout.
Myšlenka naslouchání celým tělem, všemi smysly, mě přivádí ke konceptu kontaktní improvizace (contact improvisation, dále CI). Jedná se o tanečně-pohybový koncept, jež vznikal experimentálně, se záměrem uvolnit tělo profesionálních tanečníků. V CI "pracujeme" s tím, co je tady a teď. Neexistují dané taneční kroky, ani hudby netřeba. Každý náš pohyb by měl vycházet z toho, co se právě děje v nás a kolem nás. Je tedy nutné naučit se vnímat sebe sama i druhé v prostoru. Naladit se. Občas iniciovat, občas naslouchat a nechat se vést. Tvořit pohyb spolu a umět se v rolích střídat. Nebát se projevit, říci ANO, ale i NE tomu, co už nechceme. Nechat pohyby doznít. Principy totožné s verbálními rozhovory. I tam je dobré umět slova, pocity a myšlenky nechat doznít.
CI vnímám jako mocný nástroj seberozvoje a proměny skutečných komunikačních dovedností napříč jazyky. Jakmile si totiž principy zdravého naslouchání a tvůrčího projevu osvojíme na tělesné úrovni - doslova si je zažijeme na kůži - zcela automaticky se projeví v tom, jak jednáme s druhými. Staneme se vnímavějšími.
Ale protože většina čtenářů tohoto článku se nevydá hledat nejbližší skupinu věnující se kontaktní improvizaci, zde je 6 podnětů k pozorování:
♣ Všímejte si, kolik času mluvíte vy a kolik protistrany. Je to vyvážené?
♠ Pozorujte, kdy, proč a jak často někoho přerušujete.
♦ Jak dáváte najevo, že jste plně na příjmu?
♥ Když zrovna nemluvíte, nasloucháte všemi smysly? Anebo přemýšlíte nad svou odpovědí či něčím jiným?
◙ Jak se cítíte v roli mluvčího a jak v roli posluchače?
◘ Necháte druhé dokončit myšlenku, vyjádřit pocit, popsat situaci až do konce? Nebo jim do toho skočíte s radou, popř. pozornost stáhnete na sebe?
Např. A: Na podzim pojedeme do Francie.
B ihned přerušuje: Jé, Francie je super, tam jsem byl mnohokrát... (následuje monolog B).
Tak co? Jak si myslíte, že na tom jste?
Zkuste to pozorovat a budu ráda, když se pak o své zkušenosti podělíte v komentářích.
A ještě dodatek na závěr:
Esther Perel says: "The listener shapes the speaker." I add that the speaker also shapes the listener.
Když jsem v interakci se žvanily, co mě vysávají, po nějaké době musím vypnout a šetřit energii. Chuť se doptávat a zájem naslouchat opadají, protože druhá strana zcela ignoruje signály, že už toho je moc. Pak je opravdu na místě přerušení. Je náročné být dobrým posluchačem v interakci s komunikačním narcistou.
Comments