Je 2. října, rodiče na dovolené, sestra v Brně. Dělám tedy jejich zvířectvu společnost a ze svého bytu jsem se přemístila na vesnici, do domu, kde jsem vyrůstala. Je tady klavír, na něž jsem kdysi hrávala, ale to už je dlouho. Tím pádem se schopnost hezky hrát postupně vytratila. Nicméně, dnes jsem si vzala sestřiny noty, skladby, které jsem nikdy nehrála, a zkoušela, co si ještě pamatuji. A přišlo velmi prosté zjištění:
Skladbu, jejíž melodii znám a už jsem ji mnohokrát slyšela - např. Dvořákovu Humoresku nebo tarantellu - ach! - jsem s to poměrně snadno z nástroje vyloudit, v první fázi samozřejmě jen jednou rukou. (Ano, tak hluboce jsem po 11 letech praxe a dalších 15 letech nepraxe klesla.) Najednou tolik nečtu noty, prsty jdou víc intuitivně a já se divím, že hraji poměrně plynule. Rytmus neřeším, to jde samo. U skladby, která mi v hlavě nehraje, to takto samozřejmě nefunguje.
A teď, kam tím mířím?
Často mě v životě napadají paralely s učením se jazyků. Holt, je to moje práce, že? Většina paralel mě napadá v souvislosti s tancem, kterému se ráda věnuji a vnímám jej stejně jako jazyky jako komunikační nástroj. Nicméně, dnes mě to napadlo u klavíru.
Máme-li jazyk - stejně jako písničku - naposlouchaný, mluvení jde celkem snadno. V podvědomí už máme totiž uložený rytmus a melodii řeči, intonaci, zvuky jednotlivých hlásek apod. Jsem proto velkým zastáncem poslechu v maximálně možné míře, a to především v raných fázích učení. Ideálně z různých zdrojů od různých mluvčích, abychom získali celistvější dojem a neosvojili si ku příkladu svérázný nestandardní projev konkrétního člověka a jeho přízvuku či dialektu. Stejnou logiku můžeme uplatnit asi v jakékoli oblasti - těžko být např. dobrým spisovatelem, když nemám načteny stovky či tisíce textů jiných autorů.
Doporučuji nespěchat s ústním vyjadřováním a dopřát si klidně i několik měsíců intenzivního poslechu, který nemusí být vědomý, tzn. nemusíte se na něj plně soustředit.
Jedině tak je to totiž udržitelné a o udržitelnost jde v dlouhodobých procesech především. Učit se jazyk je běh na dlouhou trať, je třeba umět hospodařit se silami a časem.
Měli-li byste se denně 3h plně soustředit na nahrávky v cizím jazyce, kterému zatím nerozumíte, po pár minutách vás to přestane bavit, nehledě na to, že na to většina z nás nemá prostor. Nicméně, pouštět si k manuálním činnostem podcasty a jiné nahrávky v jazyce, který si chcete časem osvojit, vám velmi pomůže. Ne hned a nepůjde to lehce změřit, ale věřte mi - je to jako s tou písničkou. Bude vám to pak naskakovat samo, až se můžete divit, odkud se ty fráze berou a jaktože máte přirozenou intonaci a obstojnou výslovnost (dalo by se říci až neúměrnou nízké pokročilosti v daném jazyce).
Byť jsou rozdíly v tom, jak si jazyk osvojuje malé dítě a jak se ho učíme v pozdějším věku, společné rysy bychom našli. Z vlastní zkušenosti vím, že dopřát si dostatečně dlouhé období nasávání mluveného jazyka je jedna z nejúčinnějších strategií, která vás v dnešní době neomezených online zdrojů skoro nic nestojí.
A nyní ta osobní zkušenost:
Když jsem během gymplu jela se svou velmi omezenou angličtinou párkrát do Paříže, chtěla jsem se naučit trochu francouzštiny. Francouzi měli tehdy pověst neochoty komunikovat anglicky. Připomínám, že to bylo v době bez chytrých telefonů, mluvících slovníků a překladových aplikací. Jinými slovy, co jsem neměla v hlavě nebo na papíře v ruce, mi nepomohlo.
Otec mi tehdy sehnal dvě CD s francouzskými nahrávkami pro začátečníky. Poslouchala jsem je furt dokola při žehlení a uklízení. Zprvu jsem ve větách nerozlišovala jednotlivá slova. To tak bývá, cizí jazyk může zní jako jednolitý shluk zvuků. Postupně se to zlepšovalo. Občas jsem se na nahrávku soustředila, občas mi myšlenky utekly jinam. Nevadí. Později jsem přidala opakování, tam jsem ale narážela na úskalí obtížné francouzské výslovnosti a jako samouk určitě neměla výbornou výslovnost. Nicméně, v Paříži jsem různé věty z cédéčka použila a bylo mi rozuměno, takže - co víc si přát, ne? A dost drobných věcí jsem během cest i pochytila, měla základní slovní zásobu na orientaci ve městě a cítila se klidnější.
O pár let později jsem stejný postup aplikovala na španělštinu, a byť toho zkraje moc neuměla, díky výslovnosti byl první dojem na místní v Madridu, že španělsky umím dobře.
No a teď? Frčím na italské hudbě a podcastech. Italsky se zatím nedomluvím, protože jsem se nezačala učit gramatiku a slovíčka, ale porozumění je poměrně vysoké úrovni. Tož tak.
A jak to vidíte vy? Budu ráda, když mi dáte vědět, jak to máte s jazyky (popř. tanci), to mě vždycky zajímá.
♥ ♥ ♥
P.S.: Jo a neodpustím si alespoň malou taneční vsuvku - skvěle to funguje i v tanci, že ano! Chcete-li tančit, dejme tomu, tango milonga (ale dosaďte si cokoli) a nepůsobit u toho jako toporný panák z rychlokurzu společenských tanců na střední škole, neobejde se to bez toho, aniž byste měli naposlouchanou tango milonga hudbu, ideálně stovky hodin (což není tak šílené číslo, jak se zdá), viděli nespočet milonga tanečníků v akci a znali ten taneční výraz. Každý tanec má totiž nejen svůj rytmus a kroky, ale i styl držení a výraz. Tančit tango s výrazem elegantního valsu by fungovalo podobně jako cpát tango výraz do uvolněné kubánské salsy.
A tak je to i s jazyky. Italská intonace nefunguje v jiných jazycích, že ano? Než se tedy pustíme do produkce, dopřejme si nasávání a pozorování ostatních, kteří už to umí. Usnadní nám to práci později a mluvit nebude taková dřina. Až pak pojďme ty šikovné napodobovat a učit s někým, kdo nás povede. Někomu stačí YouTube tutoriály, někdo potřebuje kurz či individuální vedení. To už je pak na vás…
Přeji hodně zdaru nejen při osvojování jazyka.
コメント